Náš vlk
Československý vlčák Athos Osada Draklem
Narozen: 28.10.2005
Neuchovněn
Bonitační kód: A700gR1P1
Chovatel: František Klement
Majitelka: Hana Čápová
Zdraví: HD D (2/3) - MVDr. Lukáš Duchek
Výstavy: V4, VD
Závody: Krušnohorský dogtrekking (České Švýcarsko, 20-21.10.2007) - 22. místo
Krušnohorský dogtrekking (19.4.2008) - 21. místo v kategorii MID
Krajem Oty Pavla (25-28.9.2008) - 8. místo v kategorii MID
Krušnohorský dogtrekking (18.4. 2009) - 13. místo v kategorii MID
Život s polovlkem
Dlouhou dobu jsem si přála československého vlčáka. Měla jsem proštudovanou knížku a na internetu jsem si o něm přečetla snad všechno, co tam bylo. Připadalo mi, že o tomto plemeni vím všechno a že až ho budu mít, tak mě nic nepřekvapí a výchovu zvládnu hravě. Je to přece pes. Velký omyl:-D
Výchova byla těžká: Athoska jsme si přivezli domů, když mu bylo 3 a půl měsíce. Byl velice dobře socializovaný na lidi, ale velký problém mu dělalo neznámé prostředí. Doma se bál myčky, pračky a jakéhokoli zvuku, který neznal a venku zase velkých aut. Ale brali jsme ho do měsa, zoo i na výstavy, a tak se rychle rozkoukal a na všechno si brzy zvykl. Jako mlaďoch nám nadělal spousty starostí a škody. Hlavně na nábytku. Co se dalo rozkousat nebo roztrhat, to mu neuniklo. Dokázal převrátit místnost vzhůru nohama během 5ti minut. Takový to byl šikula:-) A aby toho nebylo málo, začal být v pubertě velice agresivní vůči cizím psům. Nebylo se čemu divit. Jako štěně si chtěl s každým hrát, ale pesani na něj vrčeli. Nějak se jim nelíbil.
Pokus o výcvik:-) Když mu bylo půl roku, začali jsme chodit na cvičák. Líbili se mu obrany, ale s poslušností to bylo horší. Řadovka ho vůbec nebavila a dával mi to patřičně najevo. Jakmile jsem mu připla vodítko, začal mě ignorovat. Povely jakoby neslyšel a kyž jsem se ho silou snažila třeba posadit, tak se u toho kroutil a vydával všelijaké zvuky. V pubertě jsme na cvičák přestali chodit, kvůli jeho agresi. Nikdo si s nim nevěděl rady a bylo to čím dál horší.
Jak jsme přišli k dogtrekkingu: Jednoho dne nás známá pozvala na podzimní dogtrekking. Pořádal se zrovna v Českém Švýcarsku. Moc mě to lákalo. Krásná příroda, jde se se psem a k tomu sport jak dělaný pro čévéčko. Na žádné závody nemůže pes, který je agresivní, ale touha byla silnějí, tak jsme to riskli. A dokonce jsme to i zvládli a Athos se během cesty s žádným psem nepopral. Dokonce mě i táhnul, ač to většinou při procházkách nedělá a bylo-li to potřeba, šel vzorně u nohy. To normálně nedělá nikdy:-) Když jsme došli, byli jsme oba vyřízení. Athos hned usnul a mě příšerně bolely nohy. Připadalo mi to předtím jako hračka ujít 40km v náročným terénu, a tak jsme moc netrénovali.
Zlatíčko: Postupem času dospěl a dostal rozum. V bytě vydrží sám několik hodin, aniž by něco zničil, na treky už chodíme beze strachu, že se popere a na cvičáku už běhá mězi psema volně a bez košíku (necvičí, poslušnost ho pořád nebaví a přestal kousat:-). Lidi má rád odmalička. Koho zná, vítá (dokonce i veterináře:-) a koho ne, toho zkoumá. Když nejsme doma, tak prý hlídá a pouští hrůzu. Dokonce se osvědčil jako výborná chůva pro štěňata a miluje děti. Ke štěňatům i k dětem je velmi opatrný, trpělivý a nechá si od nich všechno líbit. Navíc je to takový věrný kamarád. Jsem moc ráda, že ho máme.
